Děda a Betynka

Narodila jsem se mamince Julince, která sloužila u jednoho myslivce. Bydleli jsme na hájence u lesa, hned vedle řeky. Bylo tam nádherně. Měla jsem ještě sestřičku Belinku. S mámou a s Belinkou jsme každé ráno chodily plavat. Tedy máma plavala, my jsme na kraji řeky lovily z vody stříbrné kamínky, honily se po mělčině a někdy jsme se pokoušely lovit rybky. Na břehu jsme stopovaly srny, které sem v noci chodily pít a máma se smála našim nemotorným pokusům. Bylo to krásné léto.

 

Když mi bylo osm týdnů, přišla k nám návštěva. Nějaký starý pán. Krásně voněl tabákem a ještě něčím zvláštním. Vzal mě do náruče a šimral mě svými dlouhými bílými vousy. Okusovala jsem je a on se tomu smál. Tak krásně se smál. Od té chvíle to byl můj pán. Odnesl mě s sebou, do domku na vesnici, kde nás už čekala jeho žena. Moje nová panička. Hned mi nachystala plnou misku masíčka. A od té doby ji chystala pořád a pořád a pořád. Až se na ni páneček kolikrát zlobil, že moc tloustnu. Bral mě do lesa a k vodě. Házel mi aportky a já mu je neúnavně nosila zpátky.

 

 

 

Večer jsme pak spolu sedávali na skále nad vesnicí, pozorovali ptáky nad lesem a děda mi vyprávěl. O svém životě, o lásce, o zvířatech a taky o německém ohaři Brokovi. To byl prý můj předchůdce. Já stejně nevím, co to je, ale moc krásně se to poslouchalo. Ze začátku s námi chodila i panička. Pak ale stále častěji zůstávala doma. Nakonec odjela. Děda za ní jezdil do města a pokaždé když se vrátil, byl načichlý takovým divným pachem. Při našich sedánkách na skalní vyhlídce stále častěji mluvil o babičce. „Je nemocná, Betynko, víš?“ říkával.

 

Jednou se z návštěvy u babičky vrátil moc pozdě. Už jsem měla strach, že na mě zapomněl a že tady zůstanu sama. Seděla jsem za dveřmi a plakala. Můj dědeček se vrátil domů a taky plakal. Sklonil se ke mně a jeho slzy mi kanuly do srsti. „Už nikdy nepřijde, Betynko, už nikdy“. Vlezla jsem mu na klín, jako když jsem byla ještě štěně a plakali jsme spolu. Časem to trochu přebolelo. Dál jsme chodili na skálu i k rybníku. Jenom jídlo mi teď chystal děda. Nevařil tak dobře jako babička, ale jíst se to dalo.

 

Jenže děda už nebyl jako dřív. Pořád vzpomínal na babičku a s každou tou vzpomínkou jako by ztrácel jiskru. Na podzim začal děda zase jezdit pryč a vracel se načichlý stejným pachem jako tenkrát, když jezdil za babičkou. Někdy býval pryč i několik dní. To mě chodila krmit sousedka. Bývalo mi bez dědy moc smutno. Sedávala jsem u branky a hlídala náš domeček. Musím mít přece všechno v pořádku, až se děda vrátí. Když přijel, měla jsem takovou radost! Skákala jsem mu až k hlavě a okusovala mu vousy. To ho vždycky rozesmálo.

 

 

 

Dneska byl děda ale moc smutný. Večer jsme šli na naši skálu. Byla jsem šťastná, běhala jsem kolem dědy, nosila mu klacíčky a z radosti jsem štěkala na všechno kolem. Proč jde ale děda tak pomalu? Na kopec tak tak vylezl. Ke konci jsem ho dokonce musela táhnout. Nahoře si vyčerpaně sedl do trávy a do vousů mu stékaly slzy. To není možné, můj děda přece nikdy nebrečí. Co se děje? Byla jsem zmatená. Přitáhl si mě k sobě, polk slzy a šeptal mi do ucha: „Dneska jsme tady naposled Betynko. Nedokážu se už o tebe postarat. A o sebe taky ne. Odstěhuju se do města k dceři“. Byla jsem trošku smutná, že přijdeme o náš domeček, ale pak jsem si řekla: „No co, tak půjdeme do města. Hlavně, že budeme spolu.“ Ale bylo to úplně jinak.

 

Druhý den přijela dědova dcera se svým mužem. Znala jsem je oba, ale moc ráda jsem je neměla. Oni mě taky ne. Sbalili dědovi všechny věci a naložili je do auta. Když chtěl děda naložit můj pelíšek, vykřikla ta protivná holka: „Zbláznil ses tati? Co s ohařem ve městě?!“ Když viděla, jak děda posmutněl, dodala : „Neboj, Milan jí už našel nového majitele. Bude se mít dobře“. Tiskla jsem se k dědovi, nechtěla jsem jít od něj pryč. A děda potřetí v životě plakal. Držel moji hlavu v náručí a říkal mi: „Buď tam hodná Betynko, nedělej mi ostudu.“ Lízala jsem jeho slzy a slibovala, že ostudu mu nikdy nikdy nikdy neudělám. Pak mě Milan uvázal na vodítko a odvedl mě pryč.

 

Nešli jsme ale k novému majiteli. jak sliboval. Odvedl mě do psího útulku. K tetě Liškové. Už dva roky tady čekám. Vyhlížím svého dědu. Nebo toho nového pána, co o něm mluvil Milan. Vyhlížím někoho, kdo by mě vzal k vodě. Občas jdeme s tetou Liškovou, ale to není ono. Má nás pejsků moc a nemůže se mi tak věnovat. Já bych chtěla někoho jen pro sebe. Chtěla bych opět svého pána. Nevíte o nějakém? Určitě bych tam nezlobila, nemůžu přece udělat dědovi ostudu. 

 

Betynka čeká v útulku Srbce: http://www.srbce.estranky.cz a bude čekat asi marně, protože přestože má paní přes 60 psů, odmítla Betynku zájemci vydat, že je tam zvyklá :-(