Poslední start

Noční můrou snad každého pejskaře je stárnutí a smrt jeho přítele. Nevím proč je to tak hloupě zařízeno, proč psi nežijí stejně dlouho jako my? Takhle nám nezbývá než se několikrát za život vyrovnávat se ztrátou parťáka. I v naší početné smečce se nachází několik seniorů. Většina jich k nám přišla už starších a tráví u nás svůj důchod. Jen jedna fenečka – šeltie Hesinka je se mnou od malička.Při výběru plemene hrála velkou roli i jeho dlouhověkost. Bylo to teprve pár měsíců co odešla moje kamarádka Kazbunda a já nechtěla tyhle chvíle prožívat znovu. Alespoň ne brzo. Hessi je fantastická holka. Bezproblémová, hodná, nekonfliktní, skvěle vychovaná, naprosto úžasná. Je to parťačka pro život. Vychovala obě moje děti, hlídala je na pískovišti když byli malinké, doprovázela je se mnou do školky když byli větší a dnes mi hlásí když se vrací domů ze školy. Před pořízením Hessi jsem měla veliké plány a téměř všechny jsme si spolu splnily. Jezdily jsme na výstavy, dělaly jsme coursing, dogtrekking, dogfrisbee, dogdancing….ale naší největší vášní bylo agility. Tenhle sport beze zbytku uchvátil mě i Hesinku. Pokořili jsme spolu nespočetné množství parkurů, vyhrály jsme snad tisíckrát. Poháry u nás doma zabírají každou vodorovnou plochu J . Hessi byla sportovec tělem i duší, vždycky bojovala do roztrhání těla. Ač vzrůstem malinká dokázala ze sebe vydat vše. Milovala agility, milovala atmosféru závodů. Milovala když jí lidé tleskali a když stála „na bedně“. Ať byla sebevíc unavená, nemocná, nebo zraněná, pokaždé chtěla běžet. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že to tak jednou třeba nebude. Ale stejně ta chvíle přišla. Najednou jsem viděla, že Hessi už nemá tu radost, tu jiskru v oku. Na vycházkách se začala loudat daleko vzadu, nestačila tempu ostatních psů. Netěšila se na parkur, při odjezdu na závody nestála první u dveří a nebalila se do kabely jako dřív. (To byla vždycky její specialita- jakmile jsem postavila na zem kabelu, ve které vozím věci na závody vlezla si dovnitř a odmítla vylézt. Asi abych ji nezapoměla J ). Bylo jasné, že Hessi zestárla. Nevěděla jsem co dělat. Dřív se mnou chodila naprosto všude – do práce, ven, na závody, na návštěvy, na tréninky, pro děti do školy, do obchodu…byli jsme nerozlučná dvojka. Teď byla pořád unavená. Nechtěla se mnou nikam jít, chtěla doma odpočívat. Naše agilitní kariéra skončila. Nastal čas velkých změn, museli jsme zcela přeorganizovat systém venčení, procházek a v podstatě celého našeho života. V té době k nám přišlo strávit svůj důchod i několik dalších seniorů.Vesměs pejsci z útulku, které nikdo jiný nechtěl. Svou patnáctihlavou smečku jsem rozdělila do několika skupin a venčím „na etapy“. Ze začátku bylo dost těžké vysvětlit psům, že někteří zůstanou doma a jiní jdou ven. Hlavně ti co měli zůstat dost protestovali. Ale během pár dnů pochopili princip a bylo to v klidu. Důchodci prostě nemůžou zvládnout několikakilometrovou vycházku plnou aportování, běhání, schovávání se  a her, kterou vyžadují mladé šeltičky. A ty o ni naopak nemůžu ochudit. Takže jdu ven napřed s mladýma, potom s Belou, která je samotářka a chce si mě užít o samotě a nakonec s „důchodci“. Postupem času jsem vychytala frekvenci, která jim nejvíce vyhovuje a té se držíme. Ven chodí jednou za dva-tři dny (každý den bylo moc, byli pak hodně unavení). Přístup na zahradu mají pochopitelně kdykoliv. Volím cestu tak, aby co nejméně chodili v „únavném“ terénu – ve vysoké trávě, ve sněhu, v oranici…  tenhle systém jim maximálně vyhovuje. Hessi omládla, začala lépe chodit a občas má dny kdy si chce hrát. Někdy mě dokonce nutí jít zase na parkur a běhat alespoň tunýlky. Další z našich seniorů – hluchá německá ovčačka Rozárka, o které jsem psala v minulém článku na začátku května zemřela. Měla rakovinu a když bolest začala převládat nad „normálním“ životem cítila jsem, že je třeba nechat ji jít. Nemám ráda lidi, kteří se snaží starého a nemocného psa za každou cenu udržet na živu. Dobře vědí, že mu život prodlouží jen o pár dní, nebo týdnů. I když…dá se tomu vlastně říkat život? Psa bolí při každém pohybu, nechce jíst, nechce chodit na vycházky (nebo už ani nemůže), jen leží a v očích má prosbu „pomoz mi, můj dvounožče“. A sobecký majitel, místo aby svému kamarádu pomohl brečí, že „si život bez něj nedovede představit“. Copak to je důvod k týrání psa? Co psa, k týrání kamaráda? Byl s ním  celý svůj život, pomáhal jak jen mohl. Rozdával radost, plnil úkoly, pracoval.A za to je mu odměnou pomalá smrt v bolestech? Jen proto, že Dvounožec nemá odvahu udělat to osudové rozhodnutí?

Říct, že dnes je den kdy má Rozárka zemřít vůbec nebylo jednoduché. Ale zasloužila si ho. Zasloužila si ho za dva roky, které byla se mnou, kdy mě doprovázela, pomáhala mi, dělala mi radost. Chybí mi. Chybí mi, že mě nikdo ráno při oblékání nevráží čumák do nohavic (a jak mě to celé ty dva roky dennodenně rozčilovalo :D ). Nikdo už se nešourá pomalým krokem po chodbě. Už mi po jídle nenosí v tlamě utěrku a nenutí mě, abych jí utírala fousky. Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale udělala jsem ho pro ni. Prosím, udělejte ho pro své staré kamarády taky až přijde jejich čas. Hesince je momentálně dvanáct a půl. Mie dvanáct, Rikince jedenáct, Harýskovi devět. Doufám, že s námi ještě pár let pobydou. Ještě si toho máme hodně co říct a hodně spolu prožít. Nejvíc se bojím o Hesinku, přeci jen je tak nějak nejvíc „moje“. Strašně se bojím dne, kdy někdo tam nahoře pískne start a Hessi poprvé vyběhne beze mě. Na svůj poslední parkur přes Duhový most.