Rey

„Vypadni!“

„Co sem lezeš?“

„Vypadni!“

„Táhni čokle!“

Někdy jsem před kopancem stihl uhnout, ale většinou ne. Ten kutloch co jsme v něm žili byl špinavý, malý a tmavý. Málokdy tam bylo něco k jídlu. A když ano, tak jsem si to musel ukrást. Můj pán pro mě málokdy měl něco jiného než kopanec, nebo nadávku. Kdysi dávno jsme zažili lepší časy. To s námi ještě žila panička, pán se víc smál a nebil mě tolik. Občas jsem měl i něco dobrého v misce. Panička si mě tenkrát jako štěňátko přinesla domů. Vyhlídla si mě na dvorku u své kamarádky. Tam jsem jedné větrné noci přišel na svět. Bylo nás osm sourozenců a máma měla málo mléka. Pořád jsme měli hlad. Občas na ten dvůr přišel člověk, křičel na mámu a když jsme vykoukli z boudy tak i na nás. Bál jsem se ho. Raději jsem vůbec nechodil ven. Občas přišla jeho žena a přinesla nám něco k jídlu. Ta nekřičela, měl jsem ji  docela rád. Jednou přišla a přivedla s sebou cizí ženu. Máma se ji snažila zahnat, ale marně. Zavřeli ji pryč, vytáhli mě ven a ta paní mě odnesla pryč. Z počátku jsem se bál,, ale pak jsem zjistil, že je docela fajn. Donesla mě do nového domova. Dali mi deku do předsíně, do misky jsem dostával jídlo a když nebyl doma pán tak jsem mohl i do kuchyně. Ta idylka ale netrvala dlouho. Paní se od nás odstěhovala a mě tady nechala. Ale já už toho mám dost. Najdu si nové lidi! Nějaké hodné! Uteču a půjdu je hledat. Někde přece musí být někdo kdo mě bude mít rád.