Kapitola III - Belinčina výstavní kariéra

     Na výstavy si moc nepotrpím a všechny ty CACy a CACIBy pro mě nemají prakticky žádnou cenu. Pro mé psy mají cenu ještě menší, neboť jejich získávání je neuvěřitelná nuda. Na rozdíl od pohárů dobytých na závodech agility. Obzvlášť to platí pro trofeje Bellinčiny. Přesto jsem se rozhodla alespoň na pár výstav vyrazit. Jen tak, aby se neřeklo a aby Bell splnila podmínky pro uchovnění. Všechny naše výjezdy za tituly se odehrávaly podle stejného scénáře.

      Začalo se dva dny předem nenáviděným koupáním, česáním, fénováním a stříháním. Bell předem instinktivně pozná co na ni chystám a schová se za gauč. Nachystám si dostatečné množství ručníků, šampon, fén, dezinfekci a obvazy ( na případné kousance) a pošlu děti k babičce. Bell zaleze pod gauč ještě hlouběji. „Bello, do vany“. Bella předstírá, že v bytě není… Zato přijde Hessit a nakoukne do koupelny. „Hes, jdi na místo a nezavazej. Bello, do vany !!!“ Bella se snaží zalézt do květináče s fíkusem. Do koupelny nahlédne Braisy, zděšeně se rozhlídne a rychle couvá. Co kdybych se rozhodla, že vykoupu i ji, že jo? Dám si panáka na uklidnění a jdu vylovit Bellu zpoza fíkusu. „Řekla jsem do vany. Neštvi mě a mazej“. Bella se naštvaně plouží do koupelny a střílí očima na všechny strany jestli se jí náhodou nepovede zdrhnout. Nepovede. Tak alespoň kousne do stehna Braisy ležící u dveří. Roztrhnu je dřív než se stačí servat, vrazím Belině první pohlavek a strčím ji do vany. Bella na mě temně vrčí a loupe po mě očima. Dostane druhý pohlavek a požadavek, aby byla zticha. V nestřeženém okamžiku se pokusí prokousnout hadici od sprchy. To už mě vážně naštve a jde to ráz na ráz. Pohlavky a nadávky následují v rychlém sledu. Bell bojuje ze všech sil a rafinovanými, nenápadnými pohyby přesouvá vodu, šampon a chlupy ze svého těla na mě,vanu, zrcadlo a celou koupelnu. Pak se rozhodne zvolit jinou taktiku. Nasadí umučený výraz a jemňounce pláče. I úhlavní nepřítel by se nad ní slitoval. Konejšivě jí zpívám a ujišťuji ji, že už to bude. Bell mi olizuje ruku a slibuje, že už bude absolutně hodná, moc hodná, nejhodnější pumička v celém vesmíru. Uvěřím jí a otáčím se pro ručník. V té samé vteřině se Bella odráží a mohutným skokem přes moji hlavu letí do předsíně. Ach bože, zase jsem jí naletěla. „BELLO, KE MNĚ !!!“  Chytám ručník a skokem hodným fotbalového brankáře na mistrovství světa se vrhám po ní. O vteřinu dřív se Belina začíná otřepávat a v očích jí svítí ďáblíci. Je navýsost spokojená jak mě zase doběhla. „Bello NE, NE, NE“ hážu přes ni ručník. Pozdě. Nevěřila bych, kolik vody v těch kudrlinkách bylo. Jsou mokré boty, bundy, dveře, zdi…na podlaze je dvoucentimetrová vrstva vody a já vypadám jako bych právě přeplavala kanál La Manche. Braisy a Hessit se jdou zvědavě podívat kvůli čemu je ten strašný povyk. Zdárně se motají v předsíni a tu vodu roznášejí po celém bytě. Začínám propadat panice. Jednou rukou utírám Bellu, druhou podlahu a řvu po všech psech, kteří se pokusí přiblížit. Psi jsou v přesile a v tomto kole jasně vítězí. Beru hadru, kýbl a začínám vytírat celý byt. Nehlídaná Bella si pomstychtivě skočí do postele a začne se utírat o mé bělostné, včera povlečené peřiny. S mopem v ruce ji honím po bytě, svolávám na její hlavu všechny možné pohromy, mor, tyfus a finanční úřad. Dštím síru a slibuju, že na večeři bude maďarský guláš (hádejte z čeho).

      No nic, chce to pevné nervy. To nejhorší máme za sebou. Voda je vytřená, úklid koupelny si nechám na později. Převleču se do suchého, dám si dalšího panáka, připravím si fén a kartáč, vytáhnu Bellu z jejího úkrytu za fíkusem a pustím se do fénování. Bell celkem dobře odhadne, že už není radno mě moc rozčilovat, takže svoje záškodnické pokusy omezí na několik útěků. Pro ně volí taktiku nenápadného odsunu. Po centimetrech se odsouvá dál a dál od fénu. Má smůlu. Pokaždé, když se dostane půl metru ode mě, ji razantně drapnu a vrazím zpátky. Vypadá, že je smířená se svým osudem. Vůbec jí nevěřím.

     Fénování jsme kupodivu přežily ve zdraví a jdeme stříhat. Vím, co mě čeká, takže posilňuju nervy dalším panákem ( a přemýšlím, jestli se v tom pití nemám raději rovnou utopit). No co, každý alkoholik má svou záminku. Stavím Bellu na stůl a beru do ruky nůžky. Bell se okamžitě zkroutí jako paragraf. Znova ji postavím, preventivě jí dám facku a ponaučení ať stojí a ani se nehne, nebo ji roztrhnu jak slanečka. Bell po mě loupne očima a myslí si něco o zadní části těla. Začínám stříhat a kupodivu se mi podaří nerušeně udělat záda a boky. Co se děje, že tak stojí? Přemýšlím, jestli je jenom uražená, nebo jestli jsem jí při těch dnešních fackách a lepouchách náhodou neublížila. Nehodlám nad tím přemýšlet dlouho. Nemám čas nazbyt, vím, že Bell dlouho stát nebude, ani kdyby byla mrtvá. Dostávám se k hlavě a potvrzuje se má teorie. Bellinku to přestává bavit, různě sklápí uši, natáčí tlamu, zvedá pysky a všemožně mi mou práci zpříjemňuje. Dostává dalšího lepoucha. Jsem už tak utahaná, že propadám letargii a je mi celkem jedno jak bude ten magor vypadat. Klidně ať si jde do kruhu s jedním obočím delším. Co se budu rozčilovat. Vzápětí se ukazuje, že se rozčilovat teda budu. Začínám totiž stříhat nohy a na ty má Bellinka obzvlášť šikovný gryf. Prostě tu nohu, kterou mám zrovna v práci zvedne. Což o to, použiji léty prověřenou fintu a zvednu jí jinou nohu. Kteroukoliv. Na dvou nohách se jí špatně drží balanc, takže tu inkriminovanou tlapičku znechuceně postaví zpátky na stůl. Zuří, že tohle kolo prohrála. Na body je to momentálně 5:3 (samozřejmě pro Bellu). Konečně je to hotovo. Pouštím zuřící Bellu ze stolu a hroutím se do té hromady chlupů. Belárka bere svůj milovaný ragbyč (pečlivě ukrytý pod křeslem) a dožaduje se dlouhé procházky spojené s házením. Jako odměnu za přestálé utrpení. Má smůlu. Jednak na to nemám energii, za druhé by se na poli zašpinila a za třetí… kdo asi uklidí ten čurbes tady? Bella trucuje, ostatní psi taky. Leží všichni v jednom pelíšku a špitají si jak jsem děsná. Žádný jiný pes, kterého znají nemá takhle děsnou paničku.

     Ráno vyrážíme, venku leje jako z konve. V rámci záchrany čisté a učesané Bell ji do auta přenáším v náručí. Bella je z toho na mrtvici. Taková potupa. A veřejně. Snad to nikdo neviděl. V autě vztekle vrčí na Hessit a Braisy, že jestli tohle vykecají osobně je zabije, rozčtvrtí, vykostí a rozemele. Po příjezdu na výstaviště se její nálada přece jenom trošku spraví. Vypadá to, že jsme na opravdu velkých závodech. Je tu spousta lidí, mraky psů, ohraničené parkury a koberce…Musí to být závody. Holky se v kleci vzrušeně dohadují. Veteránka Hessit tvrdí, že to je výstava (přece jenom jich v mládí pár zažila). Bell a Braisy ještě žádnou neviděli a začínají být docela zvědavé. Vypadá to slibně. Jenom kdybych je pustila z té pitomé klece. Bellinka potřebuje všem těm blbečkům okolo vysvětlit, že všechno tohle je její. Vztahuje se na to zákon „ je to moje“. „Ježíšikriste, ten přitroublý ohař támhle očůral ten stromek. Hned mě pusť, ať si to s ním vyřídím“. Smůla, nepustím ji.

     Konečně nastal čas na naše předvedení. Poslední přečísnutí hřebínkem (za Bellinina vzteklého vrčení – taková hanba a před všema těmahle ňoumama) a vstupujeme do kruhu. Bell je zvědavá co to teda bude. Po pár minutách zjišťuje, že je to pěkná nuda. Má běžet, při tom se ale nemůže pořádně rozběhnout, překážky tu nikde nejsou… a ten chlap na ni tak divně kouká. Tak se mu alespoň pokusí skočit na hlavu když běží kolem. Rozhodčí zaraženě couvnul a já na ni vztekle mezi zuby syčím ať nechá těch kravin a jde k noze. Loupne po mě okem, ale jde. A potichu mi žaluje, že je to tady hrozná nuda. Slibuji jí, že odpoledne půjdem do lesa a že jí tady ve stánku koupím nový ragbyč. To ji trošičku uklidní a bez řečí se nechá upravit do výstavního postoje. Další malinká kolize nastane, když jí chce rozhodčí zkontrolovat zuby. Bell, patrně v dobré víře, že to bude mít rychleji za sebou, mu poslouží kompletním otiskem svého chrupu do jeho dlaně. Vlepím jí další pohlavek a očekávám vzteklý řev rozhodčího. Kupodivu nás po tomhle nevyhodili z kruhu, z výstavy, z klubu a z republiky vůbec. Pan rozhodčí je s největší pravděpodobností na pumí chování zvyklý. Jen se směje a říká : „No jo, puma. Je to ďáblík, že?“ . Jo, ďáblík, i takhle se to dá říct, ale většinou používám daleko peprnější výrazy. Přes toto všechno udělil Belišce tituly CAC,CACIB,BOB. Nevěřím svým uším. Patrně pobýval příliš dlouho na sluníčku. Zvažuju, zda není mou občanskou povinností zavolat mu sanitku. V absolutním šoku jdu k zapisovacímu stolu pro kartičky a posudek. Bell škodolibě shazuje zapisovatelkám papíry a rozkošně na ně mžourá skrz řasy. Je to neuvěřitelné, ale i ony se smějou její roztomilosti. Co to s těma lidma dneska je?

     Bell se pyšně nese k autu a cestou sděluje Hessit a Braisy že má pohár a diplom a že je teď ten BOB. Naštěstí není domýšlivá, takže na to brzy zapomene a místo toho holkám barvitě vylíčí jak zakousla toho chlápka a kdybych jí pořád nezavazela tak dostala i ty dvě ženské za tím stolem. Teda nevím,jaké zkušenosti máte s výstavami vy, ale mě tady hned tak někdo neuvidí.