Dogtrekk Zde jsou lvi, aneb „to vážně dělají dobrovolně?“

Přípravy začaly někdy v lednu. Začaly tím, že jsme všem zainteresovaným obcím, veterinární správě, myslivcům, lesákům a vůbec kdejakým úřadům oznámili, že v červnu opět přijdou ti blázni s toulavýma nohama. V březnu, sotva slezl sníh, jsme začali trasovat. Každou volnou chvilku jsme procházeli, probíhali a projížděli Osoblažsko, scházeli se na dohodnutých rozcestích a říkali „Tak tudy to nepůjde, musíme zpátky a kolem toho kopce“, nebo „Tam je rybník, tudy to nepůjde“ a jednou dokonce „Kudy chceš jít? Jaká vesnice? Tam není žádná vesnice…“. Postupně nám začalo docházet, že název našeho závodu „Hic sunt leones“ není tak daleko od pravdy, protože žádná mapa Osoblažska (ani Short, ani KČT, dokonce ani vojenské speciálky) neodpovídá skutečnosti. Cesty, které jsou na mapách nejsou v reálu. Ty, co jsou v reálu, nejsou zakresleny v mapách. Tam, kde má být les, je rybník. Tam, kde má být rybník, je pole… Jenom větší obce a silnice první třídy jakž takž odpovídají. Pak přišel den, kdy jsme hledali zříceninu Burkvíz. Seděli jsme na vrcholu kopce, kolem sebe rozloženy čtyři různé mapy a GPS. Jedna mapa tvrdila, že hrad je napravo od nás. Druhá, že jsme na hradě (kecala, byli jsme v lese). Třetí, že hrad je na tom kopci naproti nám a čtvrtá existenci jakékoliv zříceniny zcela popírala. GPS se zdržela hlasování. Ve chvíli kdy jsme Burkvíz našli (zcela jinde než měl být), jsem vztekle roztrhala všechny mapy a dál jsme pokračovali bez nich. Chodili jsme prostě naslepo po okolí a kde se nám líbilo, tam jsme vedli trasu. Ve finále jsme zjistili, že trasa má asi stopadesátšest kilometrů, takže nám nezbylo než spoustu krásných míst vyškrtat. Nevadí, budou další ročníky J . Mezitím z obcí přicházeli odpovědi na naše oznámení a téměř v každém byla otázka: „Prosím vás, to ti lidi fakt chodí dobrovolně?“ Ze začátku jsme vysvětlovali, že jsou to skutečně takoví šílenci, někteří to dokonce i běhají. Po osmém dotazu mě to přestalo bavit a starostovi Bohušova jsem vyložila, že to dotyční závodníci mají za trest. Je to jistá forma alternativního trestu, něco jako veřejně prospěšné práce. To víte, věznice jsou přeplněné, odsouzené není kam dávat, tohle je testování nového programu :D . V květnu začalo jít do tuhého a na trase jsme trávili už nejen volné víkendy, ale téměř každé odpoledne. Celých stočtyři kilometrů longu a třicet osm kilometrů midu se muselo barevně označit. Jako když ve školce hrají děti šipkovanou. Běhali jsme se spreji po lesích, polích a lukách a dělali červené, žluté, modré a zelené značky. K naší velké radosti jsme zjistili, že v okolí Jindřichova připravují jakousi hru pro děti a používají šipky růžové. Závodníci tedy dostali pokyn „růžovou nebrat“. Poslední květnový týden bylo vše připraveno, zbývalo jen roznést kontroly, natisknout diplomy, vyzvednout na poště poháry, sladit časový harmonogram s veterinární kontrolou a zásobit kantýnu. Večer jsme seděli a počítali kolik piva, kofoly a minerálek musíme koupit. Kolik buřtguláše, rizota a čočkové polívky musíme navařit. Kolik bábovek a štrůdlů je zapotřebí upéct… Vycházeli nám abnormální čísla. Třikrát jsme to přepočítali a zjistili, že to bohužel vychází správně. A začali jsme vařit. Rizoto jsem vařila celé odpoledne a zhruba ještě půl roku budu střílet při zaslechnutí slova „rýže“. Jíst ho nebudu už asi nikdy :D . Pro pivo jsem jela s největším kombíkem, jaký byl k mání. Ve velkoskladu jsem krapet pobledla, když jsem viděla jednu a třičtvrtě palety. Skladník se podíval na náš focus a řekl, „To musíte otočit na dvakrát paní. Nebo možná na třikrát“. No to určitě, tak akorát mám čas trávit celý den na trase Krnov-Dívčí hrad, když musím upéct ještě osm bábovek a čtyři štrůdly. Naskládala jsem to tam všechno. Skladníci (už dva) chodili kolem auta a ten menší tvrdil, že si asi taky koupí focus. V kufru bylo pivo, na zadních sedačkách kofola a minerálky, na sedačce spolujezdce chleba, rohlíky a milion dalších potřebných věcí. Pod sedačkou se o prostor dělila šarpejka Lilátko a dvanáct toustových chlebů, na sedačce byl ten zbytek, na něm moje kabelka a na kabelce šeltie Nýna. Celou cestu jsem jela dvacet a modlila se, aby mě nepotkali policajti. Velký Štěk, bůh všech pejskařů stál opět při mně a dojeli jsme bez ztráty bodíku.

Ve čtvrtek večer to vypuklo. Většina týmů dorazila do kempu a šest rukou v kantýně nestačilo otvírat pivo. Coby abstinenta mě fascinovala odolnost některých chlapů. Dali patnáct až jednadvacet piv, zdřímli si dvě hodinky, řekli „tak dem“, vzali psy a šli. Čekala jsem, že padnou za první zatáčkou a budeme jim shánět odvoz na záchytku, ale za pár hodin kolem mě proběhli na první kontrole, lokli si tam piva a zmizeli v dálavách. Miluju trekaře a nikdy mě nepřestanou překvapovat :D . Během dvou dnů, co byli na trase, jsme neustále pendlovali po kontrolách, naváželi tam zásoby piva (mimochodem, víte, že když je venku třicet dva stupňů a vozíte pivo celý den v autě tak začne vařit? ) a sváželi mrtvoly (odpadlíky, kteří to vzdali). Celé dva dny jsme taky čelili zvědavým dotazům domorodců, kteří byli pochopitelně zvědaví, kam všichni ti lidi se psama běží. Naši teorii o alternativním trestu jsme rozvinuli do dokonalosti, obávám se, že příští rok budou místní psát petice, že ten závod těch vrahů už tady nechtějí :D . Přesto se o něj pokusíme. Míst, kam noha dogtrekaře dosud nevkročila, je tady spousta a ta stará paní z Jindřichova bude opět moci kroutit hlavou a říkat „Sto kilometrů? Děfčico, tolik já bych neujela ani v autě“ :D