Trek očima čtrnáctihlavé saně

Vysvětlivky:

B – Bagetka – fenka německého ovčáka

A – Armageddon – foxteriér

S – Semtex – kříženec, syn foxteriéra

Bi – Biluška – krmič, vodič a sponzor čtrnáctihlavé saně

B – ráno jsme vstávali v nekřesťansky časnou hodinu. To vůbec nemám ráda. V noci se má spát. Ale jelo se autem, to ráda mám. Znamená to totiž, že se jede někam na výlet. Třebas k vodě bysme mohli. Ovšem co budem v noci dělat u vody, to je mi teda záhadou.

S – My už vstáváme? Teď v noci? Kam jedem? Jo! Auto! Bomba! Budou závody?! Coursing?! Agility?! Trek?! Kam se jede, řekni, řekni mi to!

B – Tak tohle teda nejsme u vody. Kde to jsme? Hele tamhle je Gremlin. A Bágl. No tak to je jasný jsme na treku. To jsem teda fakt štěstím bez sebe. Nedávej mi ten postroj, stejně tě nepotáhnu, máš svoje nohy.

A – Trek? No taky dobrý. Třebas se mi podaří zdrhnout, tady jsem ještě nebyl. Jestlipak tady mají nějaký hezký fenky? Pocem kočko, co děláš dneska večer?

Bi - Tři, dva, jedna, gou gou gou

B – Neřvi, jsi slyšet dost. Máš nohy? Máš. Tak nekecej a šlapej, buď ráda, že jdeme s tebou, tahat tě nikdo nebude.

S – Start! Bomba! Jdem na to! Bageto dělej, zdržuješ. Chci jít, chci dopředu, chci jíííííííít!

A – Neřvi mladej a pojď. Před náma startovala taková pěkná ohařka, třeba ji doženem.

První kilometr – Moštěnice. První zbloudilý závodník. Za chvíli ještě další dva. Naštěstí jsou už venku domorodci a ochotně nám radí kudy k letišti. Je půl sedmé ráno a začíná být pěkné vedro.

Sedmý kilometr – před námi je nějaké městečko. Podle itineráře to má být Kostelec. Cože? Bílovice? Jak Bílovice? Přes ty přece trať vůbec nevede! Někde se stala chyba v metrixu. Kolemjedoucí děda na kole mi ochotně radí, že do Kostelce jsou to dva kiláky po silnici (vím taky, mám mapu, ne? )a že už jsem asi desátá se psem. Co se to děje, máte nějaký sraz, nebo co? Jsem ráda, že nejsem jediná kdo neumí číst v mapě. Vzápětí se za mnou vynořuje z pole dalších sedm lidí a diví se, že nejsou v Kostelci. No tak jdem no, co se dá dělat. Gou gou gou.

B – ještě jednou řekni to svý gou a neručím za sebe.

A – buď se nauč pracovat s mapou, nebo nech vedení mě. Jsem ti říkal u té třešně, že máme jít doprava. Takhle tu vižlu nikdy nedoženem. Kruci pohni aspoň trochu.

Desátý kilometr – kontrola K1. Těsně před ní předbíháme skupinku závodníků.

A – Ty jo, ta má nohy…setřice, extra třída. Sleduj mladej, dám ti lekci. Čau kočko, tak jak se ti jde? Vedro co? Co děláš večer?

S – Bomba! Seš dobrej tati! Můžu to taky zkusit? Třebas tamhle na tu haskounku? Hej Biluše, kam mě táhneš? Já chci k té haskouncééééééé, ja chcíííííííí

Haskounka – trhni si nohou blbečku

A – tak v osm u brány kotě

B – úchyláci pitomí, na nic jiného nemyslíte než na to jedno

A – dej pokoj frigido stará

Držte ty klapačky a zaberte gou gou gou

B – neser mě s tím!

Čechy pod Kosířem. Třetinu máme za sebou. Moc krásné městečko. Moc milí domorodci. Pejsky pochválili, vodičku jim dali, podivili se kolik těch pejsků dneska chodí. To máte nějaký sraz?

Cesta vede přes pole. Napravo pšenice, nalevo pšenice, nad hlavou slunce pálící, pomalu se vlečeme dál. V duchu blahořečím vynálezci MP3, bez ní bych tady snad nepřežila. Zdá se, že to pole nikde nekončí. Konečně je na obzoru lesík a v něm… zázrak. Aleluja. Třikrát sláva. Potok. Psi ožívají a naplno se opírají do postrojů. Za běhu odhazuju batoh, hodinky, mobil…a skáču do vody. Díky bezvadnému osvěžení dalších pět kiláků doslova přeletíme a jsme v Hluchově. „To máte nějaký sraz?“ „Ano paní, to jsou takové závody, prosím vás, chyťte si toho psa ať můžeme projít“

A – čau kočko. Dej mi na sebe telefon, brnknu ti…

Lesíčkem proběhneme jako nic i když krpál je to teda slušný. Naštěstí ho jdeme cestou dolů, opačně by mě to asi zabilo.

Dvaadvacátý kilometr – Bělečský mlýn a v něm hospoda. No konečně. Pepa Ďobek už dopíjí druhé pivo, předběhl mě už za Kosířem a má pěkný náskok. Dvě Kofoly ve mně jen zasyčí a vidím jak nás předbíhá skupinka závodníků. Tak to teda ne. Vstávat smečko a jdeme.

B – řekni slovo na g a zabiju tě

A – dělej, šlapej, je tam ta setřice jak s ní mám večer rande…hmm, ta labutěnka by taky stála za hřích…

Tak, ztratili jsme zelenou a jsme v pr… Teď je zapotřebí práce s mapou přátelé.Soudě podle té vyšlapané stezky nejsem jediná kdo se tady ztratil. Opět potkáváme Ďobkovu tlupu (chudáci, pěkně se lekli když jsme se najednou vynořili vedle nich z trávy) a jdeme s nimi až k Psímu hřbitovu. Tam nám utečou než pořídím potřebnou fotodokumentaci.

O pár kilometrů dál si cvaknu ká dvojku a nevěřícně zírám před sebe. Ne, další pole už proboha ne… Je ještě horší než to první. 40 stupňů ve stínu a my tu jak paka přecházíme přes pole. Ano paní, máme tu sraz!

Vícov. Kostelní zvony zvoní poledne. Obědváme mandarinku. Psi mají sušenky od Ďobků, které jsme opět dohnali. Arman už to ze zoufalství zkouší i na starou Ďobkovic kokřici. Ta ho odhání a Bageta se mu směje. Radši jejich hádku utnu dřív než bude pozdě. Vstávat a jde se dál. Gou gou gou

B – Seš trapná! Nic lepšího neumíš?

Itinerář praví, že máme finišovat do cíle. No, můj pohyb zrovna finiš teda nepřipomíná. Spíš si připadám jako válečný invalida vracící se domů z války Severu proti Jihu. Jediný Tex má ještě pořád spoustu energie. Spokojeně si šlape, čuchá ke stopičkám a má radost ze života. Nejspíš si něco tajně šlehnul.

31. kilometr. Rybník. Konečně. Půl třetí odpoledne. Jsem úplně uvařená. Psi se mě na nic neptají a skáčou do vody. Chci taky, ale kolem je plno rybářů a cyklistů. Plavky pochopitelně zůstali v base kempu. Co teď? Jít se koupat na Evu? No tak, Biluše, buď soudná. Od doby kdy ses mohla koupat nahá tě dělí patnáct let a třicet kilo. Skáču tam tedy v kraťasech a tričku. Zbývají nám poslední dva kiláky. Podle itineráře tedy. Podle džípíesky je to osm, podle rozcestníku devět. Rozhodla jsem se věřit itineráři. Devět už bych v žádném případě neušla.

Znova zapřahám. Bageta po mě háže takový pohled, že to slovo na g se vůbec neodvážím vyslovit. Těch kiláků fakt bylo devět….Bageta se mnou nemluví, nevím jestli ji ještě někdy na nějaký trek přemluvím :D